Někdy vás divadelní představení zasáhne tak hluboko, že o něm musíte začít psát hned v noci, zatímco ostatní spí. Přesně to se mi stalo po návštěvě inscenace Paní Bovaryová v režii Tomáše Loužného, uváděné ve Stavovském divadle od listopadu 2024. Večer 23. dubna 2025 jsem zažil činohru, která se mi zaryla pod kůži tak, že jsem o ní dlouho přemýšlel.
Základním stavebním kamenem celé inscenace je výjimečný herecký výkon Denisy Barešové, za který získala Cenu divadelní kritiky za rok 2024. V roli Emy Bovaryové podává natolik přirozený a citlivý výkon, že máte chvílemi pocit, že sledujete skutečný život, nikoliv hereckou interpretaci. Více než dvě hodiny prakticky nesleze z jeviště a její emocionální nasazení je ohromující.
Příběh ženy, která touží po něčem víc – po romanci, vášni, společenském lesku – je v Loužného podání výmluvně současný. Scéna je strohá, ale působivá. Symbolika obřího střevíčku a masivního perlového náhrdelníku vytváří obraz ideálů, po kterých Ema marně sahá. A když se perly rozsypou po jevišti, je to jako kdyby se zhroutil celý její svět.
Výborně funguje i souhra hlavních představitelů. Radúz Mácha ztvárňuje Karla Bovaryho jako laskavého, ale nepochopeného manžela – možná ne příliš vynalézavého, ale lidsky blízkého. Jeho interpretace připomíná „hodné muže“, kteří dělají maximum, ale stále nejsou dost. V jejich společných scénách s Barešovou vzniká silné napětí i něha. Mlčení, gesta a pohledy často řeknou víc než slova.
Z vedlejších postav zaujme Robert Mikluš coby arogantní svůdce Rudolph – postava plná pozlátka a vypočítavosti. Filip Březina jako jemný Leon působí jako mladická vzpomínka na první lásku, zatímco Martina Preissová v roli Karlovy matky přináší do hry humor i tlak tradičních hodnot. Postavy jako zrcadla – najdete mezi nimi známé tváře i vlastnosti, které rezonují s dneškem.
Scénografie Dragana Stojčevského a kostýmy Kateřiny Jirmanové elegantně dokreslují atmosféru. Stylizace není historicky přesná, ale charakterově velmi výstižná. Každý prvek má své místo a smysl. Nic není přebytečné.
Loužného režijní vedení se drží předlohy, ale mluví jazykem současného diváka. Představení plyne svižně a bez zbytečných okolků. Humor, ironie a občasné promluvy k publiku přinášejí nadhled i důležitou reflexi – připomínku, že nespokojenost se životem a hledání štěstí mimo realitu nejsou jen literárními tématy 19. století.
Závěrečný monolog Emy je snad jediným momentem, kde by režijní střídmost mohla být větší – pro mě už lehce moralizující. Jinak však inscenace zůstává otevřená interpretaci. Nevnucuje odpovědi, ale nabízí otázky.
Paní Bovaryová ve Stavovském divadle je důkazem, že i klasická literatura může na jevišti ožít způsobem, který je aktuální, naléhavý a emocionálně silný. Silná činohra, která si zaslouží pozornost i těch, kdo jinak tíhnou k jiným žánrům. Pro mě osobně večer, na který budu dlouho vzpomínat.
Moje hodnocení: 80 % – s velkým uznáním především pro Denisu Barešovou, která celému představení vtiskla srdce i duši.
Text: Pavel Jirouš
